Tři umělci

I

Bára ležela uprostřed léta na rozpálené betonové ploše. Kolem se tyčily mnohaposchoďové paneláky, sluníčko svědomitě pálilo a malý trávník mezi pískovištěm a nevkusnou fontánkou připomínal oázu. Ptáci posedávali na parapetech a srali na chodník. Soutěž spočívala v tom, že kdo se alespoň pětkrát z deseti pokusů trefí na hlavu chodce, může se posunout o patro výš - o level dál. Pták, jenž se jako první ocitne na střeše paneláku, vyhrává a k ničemu mu to není. Možná k tomu, že soupeři na něj budou naštvaní, protože nevyhrají sami. Bára měla v rukou poznámkový blok, plnicí pero a malou lahvičku s inkoustem. Sledovala opeřence a zaznamenávala si skóre jednotlivých soutěžících. Najednou byla v koncích - vlivem tlaku palce a prostředníčku se pero rozlomilo na dva kusy a nebylo možno pokračovat. Osud byl však laskavý. Modré oči mladé dívky zaznamenaly posun jednoho z ptáků o patro výš, ačkoli se trefil jen na tři chodce. Bára byla přísná, ale spravedlivá. Vyndala zpod sukně naleštěnou vzduchovku, zamířila a zmáčkla spoušť. S ptačím perem získala činnost nový rozměr. Pak se dívka zeblila, protože dostala úpal.

Bára vstala a zahleděla se na hromádku zvratek, jíž před chvilkou přispěla ke zlepšení životního prostředí. Vlivem horka to poctivě smrdělo a dívka pocítila určité uspokojení, že tu smrdící směs dostala ze svých útrob.

Kolem procházel předpubertální chlapec a nesl si limonádu a sáček brambůrků s příchutí orientální hořčice. Musel si něčím naplnit žaludek - maminka dnes vaří stěží poživatelnou bramborovou kaši z prášku. Čím menší je množství vody, ve které se prášek rozmíchá, tím je kaše hustší. Když vody kápnete jen pár kapek, můžete z prášku vyrobit brambory.

II

Byl čtvrtek. Bára seděla na židli. Dohromady měly šest nohou. Čtyři dřevěné a dvě zdřevěnělé. Místnost byla čerstvě vymalována zářivou bělobou a zápach napůl zaschlé barvy z pokoje odcházel otevřeným oknem. Dívka seděla nehnutě, neboť každý pohyb, byť sebenepatrnější, způsoboval nářek parket. Bára neměla ráda pláč. Pokaždé, když jej slyšela, prolétaly jí myslí všemožné obrazy s těmi nejstrašnějšími motivy - a musela plakat taky. A to si nemohla dovolit, neboť slané slzy jí dělaly na tvářích vyrážku.

Přemýšlela, co dělat. Pohnout se nemohla, sedět nehnutě na židli uprostřed místnosti se jí také nechtělo. Poškrábala se na zadku a umřela nudou. To bylo ještě horší. Vrátila čas a opět seděla na židli. Měla chuť na jablečný džus. Chvíli přemítala, jak to udělat, aby se nemusela pohnout; nakonec vstala a došla do obchodu, kde si koupila kromě džusu ještě léčivou mast na vyrážku.

Když se vrátila domů, nalila džus do misky a ponořila do něj růžovou houbičku na nádobí, aby se pořádně nasákla. Poté si ji přikládala na zarudlé tváře a nechala džus působit na tu mrdku, co se jí udělala na ksichtě. Mast si namazala na chleba, posypala trochou pažitky a slavnostně povečeřela.

III

Na lustru svítilo deset žárovek. Vlastně jen devět, jedna byl prasklá. Bára počkala, než odbije celá, a zahájila úvahy o řešení problému, který jí lustr přinesl. Lustr, na kterém nesvítí všechna tělesa, nevypadá esteticky. Připomíná kytku, které chybí jeden okvětní lístek, krásný úsměv s chybějícím zubem či posluchače s useknutýma ušima. Zkrátka to nebylo vončo. Dívka si však nemohla dovolit pokaženou žárovku vyšroubovat a nechat místo ní smrtonosnou díru. Zbývalo buď dojít pro novou žárovku nebo místo ní do lustru našroubovat něco jiného, co by vyvolávalo dojem úmyslné snahy o zvýšení estetické hodnoty lustru. Bára zvolila druhou variantu a vyměnila chcíplou žárovku za z části plesnivou mrkev. Dostala ránu, spadla ze štaflí a zůstala nehybně ležet na zemi.

IV

Byla průzračně chladivá noc. Hvězdy poblikávaly a Měsíc nahlížel do oken. I do Bářina pokoje se dostal měsíční svit. Protáhl se mezi žaluziemi, propálil závěs a chvíli zkoumal parkety, které právě ve spánku nacházely útěchu. Pak narazil na něco měkkého. Byla to Bářina řiť. Bára zaječela - nepříjemně to zašimralo. Ale aspoň nebyla mrtvá. Kdyby byla, měsíček by jí mohl takto políbit prdel, ale nic by se nestalo. Osud však chtěl, aby tato scéna vypadala takto: holá místnost s parketami a bílými stěnami, uprostřed židle a štafle, poblíž kterých leží pohledná dívka, jež má vyrážku na tvářích a zrovna se probrala z bezvědomí. Ve vedlejším bytě před pár hodinami skončila hlasitá soulož, jejíž účastníci nyní spí a netuší, co se děje pár metrů od nich.

V

Osud zastavil čas a vyhlásil výtvarnou soutěž. Kdo se přijde podívat do Bářina bytu a namaluje to, co uvidí, může vyhrát hodnotnou cenu. Přihlásili se tři umělci. První umělec měl s sebou malířské náčiní a ihned se dal do práce. Maloval dlouho a zdálo se, že nikdy nebude hotov. Čas stál. Druhý umělec si přinesl jen papíry a sadu tužek a načrtl si několik skic, aby finální dílo vytvořil v klidu a v teple svého domova. Třetí umělec měl prázdné ruce a vstřebával atmosféru Bářina bytu.

Vznikly tři obrazy. První z nich z dálky vypadal jako fotografie, na druhém byly symboly něčeho, z čehož nebylo poznat, vo co gou, a třetí plátno zůstalo bílé, jen uprostřed bylo rozmázlé hovno. Osud zaplakal a poslal všem třem účastníkům vzkaz, že cena nebyla udělena. Pak zas pustil čas a Bára šla vypnout elektřinu, aby mohla do lustru zašroubovat tu mrkev.

VI

Svatopluk měl rýmu. Smrkal, prskal, slzel, v noci nespal a ve dne usínal. Bylo mu dost mizerně a několikrát denně mu tekla z nosu krev. Nevypadal jako spokojený člověk. Ovšem byla zde naděje. Při vstupu do lékárny si všiml upoutávky na nový prostředek proti rýmě. "ZBAVTE SE UCPANÉHO NOSU" bylo na něm napsáno nechutnou svítivě růžovou barvou, jež u slabších jedinců mohla vyvolat zvracení, to jest blití. Svatopluk požádal lékárnici, aby mu jedno balení vydala. Lékárnice se na mladíka podívala pohledem plným soucitu, něhy a porozumění a postavila na pult lahvičku se stejně odporným nápisem, jaký byl na té upoutávce u vchodu. Svatoplukovi se zvedl žaludek, což vzhledem k jeho momentálnímu stavu vyvolalo kýchnutí, a aby byl dominový efekt završen, něco mu někde prasklo a začala mu, dnes již popáté, z nosu proudit krev. Mladý muž položil na pult bankovku a raději se s poblitou a zakrvácenou lékárnicí (která již na tváři neměla ani soucit ani něhu ani porozumění) rozloučil a vydal se zpět k domovu.

VII

Svatopluk seděl na posteli a nikterak jej netrápilo, že má shrnuté prostěradlo. Svědilo ho v prdeli. Držel v ruce leták, který byl součástí balení kapek, a hledal vedlejší účinky. Žádné nenašel, všude byly jen ty hnusné nápisy "ZBAVTE SE UCPANÉHO NOSU", ale naštěstí v černobílém provedení, takže se blití neopakovalo.

Mladík si lehl na polštář, zaklonil hlavu a do každé dírky si kápnul po třech kapkách. Celkem to smrdělo. Třeba se ještě pobleje, kdo ví... "Zbavte se ucpaného nosu" opakoval si v duchu. Doufal že reklama nelže a on zas bude moct volně dýchat. Nelhala. Do minuty mu ucpaný nos odpadl. Svatopluk běhal po pokoji, v jedné ruce držel ucpaný nos, a druhou rukou si chmatal do míst, kde ten nos ještě před chvílí měl.

Svatopluk nevěděl, co má dělat. Cítil se podveden a stále ho svědila ta prdel. Vydal se zpět do lékárny, jestli by mu tam neporadili, jak to udělat, aby měl zas nos mezi očima. Byl tak rozrušen, že si ani nevšiml, že se naň řítí tramvaj č. 9. Život mu zachránila dívka, která si to zrovna hasila ze sámošky domů se sáčkem vuřtů, neb jí kožní lékař doporučil vyměnit parkety za linoleum, a dívce bylo líto parkety vyhodit, tak si z nich udělala v obýváku táborák a pozvala přátele, aby si kolektivně opekli špekáčky. Zařvala "Pozor, tramvaj!", Svatopluk se lekl, zakopl o kolejnici a odletěl po hlavě ke kraji vozovky, kde ho málem přejel postarší nákladní vůz ruské výroby.

Pozorný čtenář jistě pochopil, že řeč je o Báře. Ale Svatopluk ji neznal, takže netušil, která bije. Po dopadu na asfalt se kolem sebe zmateně rozhlížel, až spatřil dvě jemné ruce, jak se k němu natahují, aby mu pomohly na nohy. Nejprve si všiml, že majitelka rukou má nehty nalakovány v podobném odstínu, jako byl nápis na reklamě na kapky, takže váhal, jestli pomoc vůbec využít, ale pak se mu z toho udělalo tak špatně, že mu nezbylo nic jiného než využít Bářiny laskavosti. Teprve když stál na nohou, spatřil její obličej. Zlaté vlasy splývající na útlá ramena, tváře vyzývající k pohlazení a rty zkrouceny do nápisu "Polib mě". V nádherných modrých očích blikala červená srdíčka. Svatopluk byl z Bářiných půvabů tak unesen, až z toho omdlel a opět se skácel na silnici. Pak mladíka nabrala projíždějící rolba a odvezla jej někam do prdele.

VIII

Životy mladých krásných svěžích lidí se rozdělily stejně rychle, jako se spojily. Ne však nadlouho. Zamilovaná Bára stála u kraje silnice a plakala. Slzy jí stékaly po tváři a počala se jí tvořit stará známá vyrážka. Dívce už dávno došla mast, jež jí toho xindlu zbavovala, a tak se vydala na středisko, aby jí lékař předepsal další. A zrovna když si, již s předpisem v ruce, vykračovala směrem k východu, do budovy vstoupil Svatopluk. Tedy spíše přiskákal po jedné noze, protože tu druhou mu od těla oddělila rolba. Takže přiskákal jak blbeček, v jedné ruce nos, v druhé nohu. Doufal, že na středisku ho dají do původního stavu. Nejpodstatnější však bylo, že se opět shledal s Bárou a mohli se navzájem v klidu vyznat ze svých citů.

IX

Osud, ten starý známý nás všech, začal psát pohádku. Jmenovala se "Bára a Sváťa". Byla to taková pohádka pro dospělé, vlastně to ani nebyla moc pohádka, spíš povídka. Celý název zněl "Bára a Sváťa aneb scény ze společného života zmrzačeného mladíka a dívky s vyrážkou na tváři ". Osud se dal zničehonic do díla a ponořil se do psaní tak, že nemohl přestat. Něco jako když pijete skvělé víno. Každá sklenička je tak dobrá, že ta další je ještě lepší. A najednou děláte věci, které byste jinak nedělali. Osud, zfanatizovaný svým příběhem, roztáčel jak hovado kola životů obou milenců, občas stejně, někdy opačnými směry. Sem tam se kola zadrhla a zdálo se, že už se je nikdy nepodaří roztočit. Jednoho dne však mezi kola přibylo ještě třetí kolečko - Báře a Svatoplukovi se narodil syn, rovněž Svatopluk. Čímž skončilo strhující literární dílo a osud se začal nudit. Chvilku se pokoušel prudit nějaké jiné lidi, zbavovat je rozumu, zdraví i životů, těm, co měli děti, bral děti, a těm co děti nechtěli, je dával. To ho však moc nebavilo, přece jenom to nebyla zábava na zrovna vysoké úrovni. Tak se dal do psaní druhého dílu povídky - ten se jmenoval "Bára, Sváťa a druhý Sváťa". A opět tu bylo to, co posledně. Osud psal a psal a jeho pero nešlo zastavit. Ale pak mu najednou začaly docházet nápady. Nevěděl, jaká další životní překvapení mladé rodince přichystat. Poslal je do obchodu. Tam prodávala překrásná bruneta s černýma očima a když jí Svatopluk podával peníze, přitáhla jej k sobě a strčila mu jazyk do úst. Malý Sváťa, který už žužlal právě zakoupený banán, nic nechápal a pak se rozplakal, neboť mu matka banán vyškubla a začala s ním mlátit prodavačku po hlavě. Tu to ovšem nikterak nebolelo, neboť, jak víme, banán není na mlácení po hlavě dostatečně tvrdý. Takže z něj byla kaše a Sváťa vřeštěl, že chce zpátky svůj banán.

Bára si ovšem usmyslela, že musí prodavačku pořádně potrestat, tak jí zarazila do hlavy motyku, jež byla opodál opřena o zeď. A všechno bylo v pořádku. Mrtvá prodavačka ležela v kaluži krve, Bára se Sváťou měli nakoupeno (ukradeno - Svatopluk si vzal peníze nazpátek) a malý Sváťa už žužlal další banán. Motyku opřeli o zeď, jak byla, a vydali se zpět domů.

X

Byla zima. Sníh se sypal z oblohy jako peří z roztrženého polštáře (klišé jak sviň), děti stavěly sněhuláky a paní Nováková dostala do držky sněhovou koulí, kterou hodilo jedno děcko po druhém, ale to druhé uhnulo, takže to schytala paní Nováková, jež právě otevřela okno. Bára ležela pod bílou peřinou. Ptáci tu už nebyli. Padající vločky ji hladily po spáncích a vnikaly pootevřenými ústy do jejích útrob. Malý Svatopluk hleděl z okna. Viděl matku, kterou právě zasypal sníh. Vyrážka z její tváře ovládla celou planetu.