Vítr fouknul do plachet

Vítr fouknul do plachet, loď vyrazila rychle vpřed.

Už nezastaví ji snad ani ďábel ani Pán.

Ty jsi maják na poušti a světlo tvé mě opouští.

Já sebe sám se ptám, proč jsem chtěl být kapitán.

Jsi vesmír můj, má planeta, ta láska semnou zametá,

přesto, že jsme vzdáleni od sebe spoustu mil.

Teprve až spatřím zem, na ní dům a tebe v něm,

budu si jist, že loď našla konečně svůj cíl.

Přišla bouře století, má duše k Pánu poletí.

Ty to, lásko, nevíš, a tak tě to netrápí.

Oceán ztrácí svůj lesk a plachtu mi zapálil blesk.

Má loď se pomalu, ale jistě potápí.